Budoucnost seriálu Monarchie

Británie je zemí navýsost pragmatickou. I její konstituční monarchie, která mnohým pozorovatelům ze zahraničí připadá jako iracionální anachronismus, je ve skutečnosti krajně racionální. Monarchie je pohádkovým seriálem o ideálech státu, tradicích, vysokých morálních zásadách i rodinných vztazích, o který se opírá a který úspěšně komodifikoval britský establishment.  Příběh Koruny se odehrává v těch nejefektnějších kulisách s herci vybraných mravů ve výrazných kostýmech. Je to blyštivá reality show, která diváky vtahuje a dává jim pocit exkluzivity. Vedle ní bývá republika nezáživným dokumentem o přízemních politicích, kteří mají jedinou výhodu v tom, že je kdysi někdo zvolil. Hlavní protagonisty monarchie nikdo nevolí. Přesto na tom, kolik diváků se s jejich příběhem ztotožní, záleží, jak dlouho se bude vysílat.

 Po dlouhých 70 let seriál britské monarchie režírovala a hlavní roli v něm hrála Alžběta II. Z nenápadné aktérky, která původně hlavní roli vůbec získat neměla, se postupně stala postava, kterou si zkrátka nemůžete dovolit nechat zemřít, aniž by se celý příběh začal bortit. Na začátku byla křehkou, leč odhodlanou a půvabnou princeznou s puncem přímé účastnice heroického válečného úsilí, na kterou příliš brzy padla tíha vládnutí. Její letitý scénář neobsahoval toliko hodnotící soudy a velkohubá prohlášení, jako spíše vypilovaná slova plná útěchy, povzbuzení a důvěry ve všechny její diváky. Její seriálové manželství plně splňovalo pohádkové parametry ryzí lásky. Stejně ryzí byl i její zájem o dobro celého širšího kontextu, včetně početného komparsu. Na rozdíl od epizodních politiků neměla žádné skryté agendy. V posledních letech se pak stala křehkou noblesní dámou a vzorem pracující důchodkyně, která nemá v seriálovém světě obdoby. Byla jedním z posledních spojení zoufale moderní současnosti s legendární minulostí a tou úplně nejslavnější hodinou britského impéria. Pro mnohé se stala náhradní babičkou a prababičkou, kterou měli potřebu chránit – nedotknutelnou podobně jako zbytek válečné generace.

I když nemluvila nijak hlasitě, její hlas byl mocnější než elektromagnet. Držel pohromadě velmi rozličné publikum a chránil monarchii od jejích nejzarytějších kritiků. I někteří umírnění republikáni, frankofonní Kanaďané či skotští nacionalisté měli pro její příběh jistou slabost. Za jejího působení zaznamenala britská monarchie vrchol své popularity. Vědoma si konečnosti své role, snažila se v posledních letech rozložit pozornost i na ostatní postavy, které dosud v příběhu chtě nechtě zastiňovala. Její smrt, ač nevyhnutelná, však přišla v nejméně vhodnou chvíli. V temné době, kdy se jistoty diváků otřásají v základech a jejich kapacita vstřebat další výraznou změnu je nízká. Nastal moment srovnatelný se smrtí Albuse Brumbála v příbězích o Harrym Potterovi. Seriálové monarchii najednou schází superschopnosti. Nového krále nečeká lehká úloha. Za svou matkou zaostává v řízení náklaďáku či skoku s padákem, za svým synem zas v pilotování záchranářského vrtulníku. Vyniká sice v kompostování, ale jinak se nelze ubránit dojmu, že jeho „zelené“ téma je ekologií pro horních 10000. Králův příběh, ačkoli establishmentem šlechtěný a leštěný, zkrátka nedosahuje hvězdných parametrů jako v případě jeho předchůdkyně. Z ní mu zbyla snad jedině ona křehkost. Chtěl bych doufat, že seriál Monarchie přetrvá i do další sezóny, že role outsidera Karlovi bude svědčit, ale pokles sledovanosti a ochoty diváků hrát s novým králem jeho hru je zatím myslím neodvratný. A Británie je zemí navýsost pragmatickou. Dokáže rozpoznat, když něco nefunguje tak jako dřív. Seriál se tak může stát obětí svého dřívějšího mimořádného úspěchu.