Netrhejte nám Británii!

Kdykoli zaslechnu o dělení Spojeného království, přepadne mě mrzutá nálada. Je to smutek i strach a zároveň zvláštní pocit poruchy v zaběhnutém řádu – pocit, že se chystá těžko napravitelná škoda, že něco vzácného může být ztraceno. Je to jako pozorovat špičkového závodního koně, jak ho vedou na porážku, aby hlavu vycpali a dali na prestižní výstavu, nebo jako sledovat demontáž kokpitu concordu, který mohl ještě roky létat, pro potřeby leteckého simulátoru. 

Danger AheadPetr Witz

Narodil jsem se ve státě, který se rozpadl na dva, když mi bylo šest let. Upřímně jsem okamžitě nezaregistroval žádnou změnu kromě toho, že na televizní obrazovce na čas záhadně ubylo pořadů s lidmi, kteří, jak jsem si tehdy myslel, mluvili bizarní, poutavě melodickou variantou mého vlastního jazyka. Rozvod Československa tehdy nebolel ani tak mě osobně jako mé rodiče a zejména prarodiče, kteří se narodili v hrdé zemi o 140000 km2 a s téměř 15 miliony obyvatel, a co více, v zemi s určitou vizí a nebývalým potenciálem. Zatímco na vnější svět měl rozpad Československa zanedbatelný vliv, pro mnohé jeho obyvatele to byl šok. Nikdo se v roce 1992 neobtěžoval zeptat občanů, zda je návrh v souladu s tím, co si přáli. Všem to připomnělo, jak snadné ve skutečnosti je přijít o léta budovaný vztah mezi členy jedné domácnosti. To, co po separaci zůstalo, byla zvláštní prázdnota. Dva slabé bratrské národy bez smysluplných aspirací či ambicí a s velmi omezenou mocí určovat svojí budoucnost, zato s dvojnásobkem příležitostí pro potenciální politiky a státní úředníky. V případě otázky skotské nezávislosti však existují dva podstatné rozdíly oproti bývalému Československu. Skotové naštěstí mají právo volby a svým hlasem ovlivní nejen budoucnost svou, ale celého kontinentu. Vyrůstal jsem v období, kdy fenomén „Cool Britannia“ hluboce ovlivnil a inspiroval velkou část mladé generace včetně mě. Byl to zřejmě jeden ze základů toho, co je dnes jednou z nejhodnotnějších značek na světě. Nebylo přitom třeba drahé reklamní kampaně. Reklamu Británii totiž dělají každý den zadarmo miliony dobrovolníků. Nosí ji na svých tričkách, odznáčcích, kabelkách, ponožkách, deštnících i spodním prádle. Union Jack je tak dnes pravděpodobně nejrozšířenější vlajkou ze všech (je možné, že v Číně je najednou více britských vlajek než těch čínských), a to nejen pro svůj líbivý design, ale především proto, co reprezentuje. Pro mnohé z nás je to zkrátka náš nejoblíbenější příběh, který jsme se rozhodli sledovat, protože zobrazuje unikátní kombinaci všeho, co máme rádi. Je to pro nás víc než pohádka. Je to skutečný příběh země, ke které vzhlížíme a které přejeme to nejlepší. Je to příběh jednoho z nejúspěšnějších spojení národů v historii – národů, které spolu kdysi nelítostně válčily, ale pak spojily síly a dohromady vytvořily unikátní ostrovní kulturu, která pohnula světem. Spojení na základě smlouvy, nikoli války. Svazek, který dal vzniknout nejvelkolepější říši v dějinách a, i přes veškerá negativa, i univerzálním hodnotám, na nichž je z části založena moderní civilizace. Po staletí se tak vytvářel jakýsi ideál britskosti, který si vštípilo mnoho lidí po celém světě. Nevlastníme tento ideál, ale mnohým z nás přirostl k srdci. Nyní by nacionalisté chtěli odpreparovat „skotskost“ a ponechat nás s pouhým torzem britskosti. Je to trochu jako pokoušet se odstřihnout „Rolls“ od „Royce“ či „Aston“ od „Martin“.  Ta představa vyvolává u fanoušků niternou bolest. Hrozící oddělení Skotska od zbytku Británie ale neznamená pouze nevítaný zvrat pro diváky příběhu, ale především narušení křehké mocenské rovnováhy v Evropě. Spojené království jako velmoc, která po staletí úspěšně bránila vzestupu hegemona na evropském kontinentu, by bez Skotska již nebylo schopno dostát této své historické úloze. Pokud ztratíme Británii v její současné podobě, vliv Francie, a zejména Německa v EU přesáhne zdravou mez. Je nepravděpodobné, že by se někdy podařilo vytvořit dostatečně silnou opozici vůči tomuto tandemu v případě britského mocenskéh